1. |
O kováři Keltičkovi
04:28
|
|||
Na Polské Ostravě chaloupka skrovná,
z ní kovář Keltička vychází zrovna.
Na Polské Ostravě kovárna chudá,
mnoho dní už výheň nežhne do ruda.
Městečko zapadlé, kdo by dbal o ně
a který vozka zde okove koně?
Městu ani kováři nepřeje štěstí,
z Opavy do Polska málokdo jezdí.
"Pojď chlapče půjdeme narubat dříví,
kovárna upadá, přece nás živí.
Na Burni stromy jsou s mělkými kořeny
a kolem na svazích ční černé kameny."
Kovář a tovaryš jdou v rukou sekery,
v jasný den červnový zní kolem údery.
Na Burni v údolí jen opar mlhavý,
pouští se do práce dvě drobné postavy!
Veliké síly jsou v zemi složeny,
dřímají po věky v karbonském bahně.
Neváhej, vyrvi si zemi i s kořeny,
na věky podrob si živel ohně!
Když zvoní poledne, oběda čas,
sekery ustanou, kovářův hlas:
"Pojďme cos pojíst, už rozdělej oheň,
ohniště obložit nezapoměň."
Tovaryš poslechl a celý znavený
obložil ohniště černými kameny.
Oheň zpočátku sotva živoří,
po chvíli k nevíře kameny hoří!
|
||||
2. |
Ostrava
04:05
|
|||
Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem
sto roků kopal jsem uhlí,
za sto let v rameni bezmasém
svaly mi v železo ztuhly.
Uhelný prach sed mi do očí,
rubíny ze rtů mi uhly,
ze vlasů, z vousů a z obočí
visí mi rampouchy uhlí.
Chléb s uhlím beru si do práce,
z roboty jdu na robotu,
při Dunaji skví se paláce,
z krve mé a z mého potu.
Sto roků v kopalně mlčel jsem,
kdo mi těch sto roků vrátí?
Když jsem jim pohrozil kladivem,
kdekdo se začal mi smáti.
Abych měl rozum, šel v kopalnu zas,
pro pány dřel se jak prve -
máchl jsem kladivem - teklo to v ráz
na Polské Ostravě krve!
Všichni vy na Slezské, všichni vy, dím,
nech je vám Petr neb Pavel,
mějž prs kryt krunýřem ocelovým,
tisícům k útoku zavel!
Všichni vy na Slezské, všichni vy, dím,
hlubokých páni vy dolů,
přijde den, z dolů jde plamen a dým,
přijde den, zúčtujem spolu!
|
||||
3. |
Technopolis
07:21
|
|||
Kam jdou všichni ti lidé?
Proč vláčejí se prachem cest?
Jdou za svou nadějí, že v uhlí a oceli
uvidí jednou svůj život kvést.
Místo, kde v pecích vře železo,
kde rodí se v žáru nový svět.
Lidi jak červi se ve špíně plazí
ve snaze naživu vydržet.
Tak pojďme tu výheň rozpálit,
ať si v ní nový život ukovem!
Bída, nuzota, zoufalství a hlad,
lidé se zvedají a odcházejí.
Všichni míří jedním směrem
za osudem snad.
Myšlenky na štěstí je provázejí.
Z Moravy, Haliče, Slezka, Uher, Čech
jdou zástupy vyděděných s jedním cílem:
spojit svůj život navždy s Technopolis,
jež bude jejich bydlištěm i dílem.
Technopolis, oheň a kouř.
Technopolis, člověk a stroj.
Technopolis, dřina a slzy.
Spásou i zkázou nám budiž navždy.
Roky plynou dál a v hlubinách se těží.
Slezský bard to vidí a píše své písně
o neštěstí člověka v přítmí důlních věží,
který mezi mocnými nenachází přízně.
Dvě světové války přeženou se zemí.
Co bylo dřív pevné, najednou se hroutí.
Technopolis trvá a výroba běží,
nová doba nebo stará, ocel musí proudit!
Padesát let jak v papiňáku
ve vlastní šťávě dušen.
Práce, žrádlo, spánek, chlast!
Padesát let jako v kleci
v betonových králíkárnách.
Když bolševik hnije a naděje nikde.
Práce, žrádlo, spánek, chlast!
Zazvoň si klíčkem a zažvaň o svobodě.
Jedni příjdou druzí pojdou a pošlou tě k vodě.
Nevíš, co se děje, máš jen prázdné ruce.
Jsi svodobný od rudých, ale pořád jak onuce!
A v ulicích Technopolis dále život tepe.
Uhelnému bohu dávno smrtka kosu klepe.
Zahoď krumpáč, uč se, stvoř si nový svět.
I na černých haldách už skví se jara květ.
Modré nebe nad hlavou a hory na obzoru
Když máš v plicích smog a špínu,
vyjdi před svou noru.
Otevř oči, uč se, stvoř si nový svět.
Technopolis uzří nebe možná naposled!
|
||||
4. |
Kdo na moje místo
05:22
|
|||
Tak málo mám krve a ještě mi teče
z úst.
Až bude růst
nade mnou tráva, až budu hnít,
kdo na moje místo,
kdo zdvihne za mne můj štít?
V dým zahalen vítkovských pecí jsem stál,
noc zřela mi z očí a plamen z nozdry mi vál,
nech zářilo slunce, nech večer se šeřil,
já semknutou brvou jsem vrahy ty měřil:
ty bohaté židy, ty grofy ze šlachty,
já škaredý horník, jak vyskočil z šachty.
Nech diadem jednomu na skráni svítil,
každý z nich upjatý pohled můj cítil,
mou zaťatou pěst a můj vzdor,
hněv horníka z Beskyd a z hor.
Tak málo mám krve a ještě mi teče
z úst.
Až bude růst
nade mnou tráva, až budu hnít,
kdo místo mne na stráž,
kdo zdvihne za mne můj štít?
|
||||
5. |
Dukla
05:02
|
|||
Co ocelové srdce žádá, to od Dukly dostane.
Nenasytný stroj na ocel žádá více den ze dne.
Tak se vlaky uhlí šinou, proud černého kamení.
Jindy možná, dnes však Dukla rozdává
jen plameny!
Selhal člověk nebo stroj,
osud nebo Bůh tak chtěl,
když se prací vede boj,
i bezpečí je nepřítel.
Lidské dílo, člověk sám a všechno jeho snažení
plane ohněm v dole Dukla, kde naděje
už není!
Mrtví už nepromluví,
aby se v klidu dál rubalo,
Mocní jen zavírají oči,
nic z toho se nestalo!
|
||||
6. |
Kantor Halfar
05:40
|
|||
Kantor Halfar byl hoch dobrý,
byl hoch tichý, byl hoch hezký,
ale škaredou měl chybu:
i v Těšíně mluvil česky.
Byl to synek jako jedle,
byla na něj pyšná máti,
ale škaredou měl chybu:
tu, že nechtěl poslouchati
těch, kdož vládli pod Lipinou.
A když tak se kantor spustí,
víš, jsou hříchy v katechismu,
co se nikdy neodpustí.
Leta táhnou, vlasy řídnou
jako listí před jesení.
Halfar pořád za mládence!
Pro Halfara místa není.
V krčmě zazní skočná hudba.
Právě v kapli dalo slovo.
Proč by mělo deset roků
čekat děvče Halfarovo?
Přijdou páni: Škola polská!
Burmistr v klín ruce složí.
Ale vzpurný Halfar učí,
jak mu káže zákon Boží.
Tich po mezích chodí kantor,
bez úsměvu, bez myšlenky,
v krčmě v noci sám za stolem
hledí k zemi, hledí sklenky.
V horký večer na klekání,
když se jednou ve vsi zvoní,
vrazí děvče v černou jizbu:
Kantor visí na jabloni!
Bez modlitby, bez slzy ho,
jak při hříšné duši jisto,
v roh hřbitova zakopali,
a tak dostal kantor místo.
|
||||
7. |
Maryčka Magdonová
07:49
|
|||
Šel starý Magdon z Ostravy domů,
v bartovské harendě večer se stavil,
s rozbitou lebkou do příkopy pad.
Plakala Maryčka Magdonova.
Vůz plný uhlí se z koleje zvrátil.
Pod vozem zhasla Magdonova vdova.
Na Starých Hamrech pět vzlykalo sirot,
nejstarší Maryčka Magdonova.
Kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba?
Budeš jim otcem a budeš jim matkou?
Myslíš, kdo doly má, má srdce také
jako ty, Maryčko Magdonova?
Bez konce jsou lesy markýze Géra.
Otcové když v jeho pobiti, dolech,
smí si vzít sirotek do klínu drva,
co pravíš, Maryčko Magdonova?
Maryčko, mrzne a není co jísti...
Na horách, na horách plno je dřeva...
Burmistr Hochfelder viděl tě sbírat,
má mlčet, Maryčko Magdonova?
Cos to za ženicha vybrala sobě?
Bodák má k rameni, na čapce peří,
drsné má čelo, ty jdeš s ním do Frydku,
půjdeš s ním, Maryčko Magdonova?
Cos to za nevěstu? Schýlená hlava,
fěrtoch máš na očích, do něho tekou
hořké a ohnivé krůpěje s lící,
co je ti, Maryčko Magdonova?
Frydečtí grosbyrgři, dámy ze Frydku
jízlivou budou se smáti ti řečí,
se synky uzří tě Hochfelder žid.
Jak je ti, Maryčko Magdonova?
V mrazivé chýši, tam ptáčata zbyla,
kdo se jich ujme a kdo jim dá chleba?
Nedbá pán bídných. Co znělo ti v srdci
po cestě, Maryčko Magdonova?
Maryčko, po straně ostré jsou skály,
podle nich kypí a utíká k Frydku
šumivá, divoká Ostravice.
Slyšíš ji, rozumíš, děvucho z hor?
Jeden skok nalevo, po všem je, po všem.
Černé tvé vlasy se na skále chytly,
bílé tvé ruce se zbarvily krví,
sbohem buď, Maryčko Magdonova!
Na Starých Hamrech na hřbitově při zdi
bez křížů, bez kvítí krčí se hroby.
Tam leží bez víry samovrazi.
Tam leží Maryčka Magdonova.
|
||||
8. |
Vysoká pec
05:56
|
|||
Zrána plouží se dělníci
v zástupech do Vítkovic.
Blahobyt musí si odříci,
dřít je třeba i za polovic.
Pece hrozivě v žáru hučí.
Odpíchni strusku i železo.
I když tě hlad i únava mučí,
musí hrát to šílené těleso.
Prasklé puchýře pálí,
oči v dýmu štípou,
záda pod tíhou bolí,
plíce ztěžka sípou.
Robit je třeba pro korunu,
mrzáky i mrtvé nahradit.
Umí bez ocele přísunu
bičem kůži ze zad sedřít.
Tavená ruda pekelně bublá,
vůkol prskají červené sliny.
Poslední věc, co postava vyhublá
vidí, jsou plody její vlastní dřiny.
Vysoká pec - život v ocel přetaví.
Vysoká pec - odpich rudě září.
Vysoká pec - struska teče proudem.
Vysoká pec - smrti rudu kovem.
|
||||
9. |
Stalker (bonus)
05:57
|
|||
Don't be so scared, it's no use in here.
Be ready for anything, expect the worst.
Only the low ones can be led in.
The others will die, are dying or dead.
Walk your path wisely, then you survive
and maybe afterwards you'll reach a reward.
Keep your back bent and senses alert,
take every new day as a great gift.
This land is barren, poisoned, scourged
and yet it's alive, full of unknown.
Behold it's power, madness, beauty.
You are the stalker and this is the Zone.
You are the stalker and this is your Zone.
This is the land of rock-solid flames
where water is burning and light is black.
Everything flows in order of chaos,
fondled by sun and tortured by storms.
Living and dying are blurred together,
bodiless souls and soulless bodies.
Everything's weird and yet so obvious
and now you are here to understand why.
This land is barren, poisoned, scourged
and yet it's alive, full of unknown.
Behold it's power, madness, beauty.
You are the stalker and this is the Zone.
You are the stalker and this is your Zone.
You will never be alone again.
You will never die again.
You will never be born again.
You'll forever be stuck here in eternity!
|
Anselm Ostrava, Czechia
Anselm is a five-member band playing melodic death metal from Ostrava, Czech Republic. The songs about mining disasters,
life in the industrial technopolis, but also the poems of Petr Bezruč set to music are their main article.
In 2017 the debut album 'Technopolis' was released.
... more
Streaming and Download help
If you like Anselm, you may also like:
Bandcamp Daily your guide to the world of Bandcamp